Tráááápení s krááálíčkem

Chtěla jsem bláznit, hrát si trošku

a dole něco hopkalo si,

mělo to kopretinu v oušku.

Ten chlupáč v bílém, roztomilý,

ten maličkatý popleta

nezůstal v klidu ani chvíli,

skotačil, běhal... - nelétal

Volala jsem ho na oblohu,

vypadal jako obláček,

jak rozsypané květy hlohu,

v nich nakrčený čumáček

Jenže ta něžná kupka krajek,

seshora jako živý sníh,

co ani v létě neroztaje,

jen krajky a dvě oči v nich,

to bílé klubko kutálecí,

ten maličkatý popleta,

ta nejzvláštnější ze všech věcí

- jak je to divné - nelétá

~*~

Týden jsem byla trpělivá,

učila, jak má tajit dech,

jak zvednout hruď a jak se dívat,

jak prohnout křivku na zádech...

Za úsvitu jsme vítr sáli

a volali ho, když tma řídla,

a připravení vzlétnout stáli.

Pak jsem si všimla - neměl křídla...

~*~

Jak mu to říct, že nepoletí,

někdy jsou všechna slova těžká

Králíčci jsou jak malé děti,

sny včerejška a přání dneška

Před námi sráz a kolmá stěna

on, chundelatý králíček,

má pírka vzduchem rozechvěná,

a vítr s hudbou rolniček...

Už napůl v letu do povzdechu

zase jsem křídla složila si.

Ten bílý, hebký chomáč květů

vážně se na mě zadíval

a v očích ještě touhu letu

beze slov, moc smutně se ptal.

Zkusila jsem to ještě znova,

přejela křídlem po peří...

Co měla jsem mu asi... slova

jsou někdy těžší, než je hřích

Musela jsem to zopakovat.

Králíček... chápe...? Nevěří...

Tlapkou si zkouší oči schovat

- že by to nešlo bez peří?

~*~

Napnul se od ocásku k hlavě,

roztáhl tlapky, přivřel očka

a rozběhl se tvrdohlavě.

Chviličku letěl... spadne? Počkat!

Vítr je dobrák, starý známý,

nabral si do plic dechu dost

a v náručí, v němž ptáky mámí,

králíčka houpá pro radost

Měkce mu foukl do kožíšku

načechral lehce bílé chmýří

nabral s ním v kruzích rychle výšku

a k nebi, k ptákům, k slunci míří

Rozpjatá křídla, chvilku váhám

a pak se zlomí pevná zem

a pluji vzduchem ke svým drahám.

Jsem vlaštovka, jsem pták... já ... JSEM

Potichu kroužím nad chlupáčem,

září mu v očích plachá krása,

jako když prvně letí ptáče

Prohnout se v zádech, vítr nasát,

utonout v hloubce nedozírné

jen hladce klouzat, jen se chvět...

Vítr se unavil a mírně

odnesl bílé klubko zpět

~*~

Motá se hlava králíčkovi,

ale je pyšný jako král

Chtěl něco říct, však nedopoví,

poskočí, vzdychne, sedí dál

Zamrká, stříhne jedním uchem:

Ještě že neslyší, jak vzduchem

vítr se směje: “Neumí...”

Chce se mi nejdřív taky smát,

jenže pak hlavou projde mi,

že má pravdu, můj kamarád.

Vždyť LETĚL! Králík – nad zemí!

~*~

Jsme možná sami malí, slabí,

ale kdo věří, dokáže tu,

když náruč nebe tolik vábí,

že každý z nás je zrozen k letu

~*~

Jsem vlaštovka, jen hloupý pták,

ale teď, každé pondělí,

i když to není jenom tak,

učím se hopkat v jeteli.

~*♥ *~